News Cognito.CZ, s.r.o.

Show all articles

Mrazivý vítr přinesl v posledním předvánočním týdnu přívaly sněhu, které překvapily nejen silničáře, ale také nás v Cognitu. Plánovaná cesta za pr...

Mrazivý vítr přinesl v posledním předvánočním týdnu přívaly sněhu, které překvapily nejen silničáře, ale také nás v Cognitu. Plánovaná cesta za pražskými klienty se tak proměnila v nečekané, chvílemi veselé a chvílemi také smutné dobrodružství.

Nebýt blízkosti vánočních svátků, asi bych si příběh naší cesty nechal pro sebe a možná s ním čas od času pobavil přátele při setkání nad skleničkou vína. Dny okolo zimního slunovratu však člověka nutí k zamyšlení, a proto mnohdy nalezne poučení i v událostech jimž by jindy nepřikládal valného významu.

Jak to všechno začalo.

Pátek 18. prosince byl stanoven jako den předávání rozsáhlého projektu, který jsme realizovali pro T-mobile. Návštěva hlavního města naší republiky byla tedy zcela nevyhnutelná, a proto se sledování neveselé dopravní situace na D1 stalo již od středy naší oblíbenou kratochvílí. Do Prahy i zpět do Brna jsme se s kolegou chtěli dostat nejen včas, ale také ve zdraví, a proto padlo rozhodnutí, že využijeme služeb Českých drah.

Moji celkovou nedůvěru v tuto instituci poněkud zmírnil bezproblémový online nákup jízdenek i místenek, a když mi kolega ukázal, že se na internetu dá najít i zařazení vagónů disponujících elektrickými zásuvkami, začal jsem se na cestu dokonce těšit. Pravda, museli jsme vsát ve 4:30, ale představa poloprázdného vlaku umožňujícího klidnou práci na notebooku se mi ve srovnání se stresem za volantem našeho „zlatého sršáňa“ zdála pořád lákavá. Neváhal jsem si tedy nastavit budík na brzkou ranní hodinu a uléhal s blaženým pocitem člověka, který má alespoň část příštího dne pod kontrolou.

Vidláci vyrážejí do velkoměsta.

Budík mě vyhnal z postele, infarkt se nekonal, mé první vítězství dne. Cestou na vlak jsem se kochal prázdným městem s překvapivě vkusnou vánoční výzdobou, doplněnou hvězdami na vymeteném nebi. Ve vestibulu hlavního nádraží již čekal kolega a tak jsme, po zakoupení malého občerstvení, ihned vyrazili do již přistaveného rychlíku EC 176 Alois Negrelli. Předem jsme si vybrali vagón vybavený elektrickými zásuvkami jenž vyžaduje můj věrný, ale již poněkud slabší baterkou trpící notebook.

Nastoupili jsme a hned první kupé bylo volné. Sláva! Pohodlně jsme se usadili a začali si připravovat své elektronické udělátka. Ve chvíli, kdy jsem do USB konektoru zasunoval myš, asi 3 minuty před odjezdem, však do našeho kupé vrazil, ne zrovna dokonale oblečený, průvodčí a bez pozdravu vmetl do našich stále rozespalých a v dalším okamžiku i překvapených tváří následující větu: „Tady nemůžete být, běžte jinam!“. Nezmohl jsem se na výrazný odpor a na moji inteligentní otázku: „Co? Proč? Kam?“ přišla rychle obligátní odpověď: „Protože tady být nemůžete, běžte do vedlejšího vagónu, tady bude správka.“.

Průvodčí zmizel stejně rychle jako se objevil a nechal nás s kolegou v myšlenkách, proč do vlaku, který se řadí v Brně, zapojují vagón, ve kterém má proběhnout v 5:30 ráno oprava. Můj mozek se nakonec uspokojil s odpovědí, že přeci jedeme s českými drahami, a tak jsme se já i kolega přesunuli do vedlejšího vagónu, kde jsme se vmáčkli do kupé již ne prázdného, ale stále vybaveného zásuvkami.

Jak asi tušíte, tato malá nepříjemnost byla pouze úvodní epizodkou k eskapádě více či méně šílených náhod, které nás onoho dne ještě měly potkat. Ale pěkně popořadě. Lokomotiva zabrala a náš vlak se vydal ku Praze.

Cestu jsme si „zpříjemňovali“ nejen prací, ale i mapováním síly signálu CDMA připojení k internetu. Světe div se, zhruba jedna čtvrtina trasy je pokrytá a v blízkosti větších měst se lze kouknou i na nějaké to video na youtube.com. Necelé tři hodinky nám proto uběhly jako voda a téměř na minutu přesně jsme s výkřikem: „sme v Prahe, hlavnom meste našej republiky!“, vystoupili na hlavním nádraží v Praze.

Nudná pracovní mezihra.

To co se ráno jevilo jako nejtěžší část dne, se nakonec ukázalo býti procházkou růžovým sadem. Klienti, které jsme ještě před přesunem na T-mobile navštívili v centru města, nás obtěžkali lahvemi s vínem a vinšovali nám zdraví a štěstí. Kolegové, kteří na „velké růžové“ strávili téměř celý předchozí měsíc, odvedli svou práci rovněž na jedničku a tak nebyl zásadní problém ani s předáváním projektu.

Pravda, při přesunech metrem jsem zjistili několik zajímavých informacích o tarifech dopravního podniku města Prahy a v praxi ověřili nemožnost pěšího přesunu ze stanice Kačerov do stanice Roztyly, ale jinak jsem se všem vážnějším incidentům úspěšně vyhnuli.

Domů, na Moravu, do Brna, do prdele na co jsou ty místenky?

Na Prahu se začal snášet soumrak, a tak jsme se společně dalším kolegou, který se k nám připojil na Roztylech, vydali na vlak. Protože jsem očekávali velké vytížení vlaků, zakoupili jsme si den dopředu nejen jízdenky, ale také místenky. Do odjezdu rychlíku IC 573 František Křižík zbývalo ještě více než 30 minut, a proto jsme se rozhodli vyzvednout si u Burger Kinga menší občerstvení. Když jsem od obsluhy přebíral balíček se zaručeně „moc dobrým Burgerem“ a hranolkami , již jsem se viděl v kupé na svém rezervovaném sedadle u okénka.

Zmýlená neplatí! Vlak, vagón i vstup do něj byly na svém místě. Až posud se můj sen o vyhřátém kupé naplňoval. Nastoupili jsme. Stačil letmí pohled a i nezkušené oko cestujícího takřka nepolíbeného vlakovým cestováním si muselo všimnout dvou věcí. Vagón nemá kupé a je téměř zcela zaplněn. Sen o klidné konzumaci svačinky se začal rozplývat. Inu co, řekl jsem si. Hlavně, že budeme v teple a sedneme si.

Začali jsme hledat svá rezervovaná a zaplacená místa. První dvě jsme nalezli rychle. Překvapivě nebyla vedle sebe a nepřekvapivě byla obsazená. Kolegové se dali do vyjednávaní o jejich uvolnění, zatímco já pokračoval v hledání svého sedadla. Již jeho číslo na místence mi mělo být varováním. 13! Ať jsem hledal sebelépe, nacházel jsem pouze okolní čísla. Tedy například 11, 12, 14, 15, 16. Třináctku, snad z pověrčivosti, České dráhy do našeho vagónu nenamontovaly.

Vlak se chystal k odjezdu a já stál ve zcela zaplněném vagónu s platnou místenkou na neexistující sedadlo v jedné ruce a s chladnoucím, zato zcela reálným, hamburgerem v ruce druhé. Rezignovaně jsem se přesunul do chodbičky k WC, opřel se o studenou stěnu, vytáhl hamburger a zakousl se do něj. Jeden z kolegů, který mezitím vzdal boj o své sedadlo, protože se mu nechtělo dohadovat před plným vagónem, se ke mě o chvíli později připojil. Vlak vyrazil.

Záchrana z rukou průvodčího?

Během krátké chvíle kolem nás procházel průvodčí, a tak jsem využil příležitosti a jal se reklamovat svoji místenku. Průvodčí si ji půjčil a odešel zkontrolovat vagón. Za necelou minutu byl zpět a oznámil mi, že má reklamace je oprávněná, místo 13 skutečně neexistuje a nabízí řešení. Mám si jít najít místo jinde ve vlaku. Poděkoval jsem a pustil se do hranolek.

Ani ne za pět minut přišel jiný průvodčí, který již byl zjevně seznámen s naší situací. Vyměnili jsme si několik vtipných a ne zcela slušných glos o tom, že jméno ředitele českých drah je podmnožinou slova, které se standardně používá k jeho označení v hovorech po celé republice. Tato psychologická zbraň zabrala a průvodčí nás poslal do poloprázdného vagónu první třídy. Přesouvali jsme se a vyprávěli si o tom, že ty České dráhy přeci jen nejsou tak špatný podnik.

První třída – Maca nechte doma.

V moderním vagónu první třídy nás přivítalo ticho. Cestující převážně hleděli na obrazovky svých notebooků, poslouchali hudbu ze svých mp3 přehávačů nebo četli noviny. Místa bylo více než dostatek a mohli jsme si tak sednout blízko sebe a zároveň si v ničem nepřekážet. Vytáhnuli jsme notebooky, já svého mnohými IT bitvami poznamenaného hrdinu připojil do elektrické sítě. Připojil, nicméně bez odezvy. Všechny zásuvky v první třídě byly bez „šťávy“.

Ve světle předchozích událostí to mě ani kolegy nepřekvapilo. Naopak. Našli jsme viníka z vlastních řad. Kolega se totiž pokusil o nabití svého iPhonu, což, jak ukazuje následující fotografie, je ve vagónech českých drah aktivita nepřípustná. Všechny zásuvky jsou určeny pouze a jedině pro PC. Máte-li Maca, máte smůlu.

Zásuvky nejsou pro Macy

Obrázek 1: Zásuvky ve vlacích ČD nejsou pro Macy - foceno za jízdy z mobilu, omluvte sníženou kvalitu obrazu

Nevědouc, že našim trampotám stále není konec, jsme začali obveselovat followery na twitteru vtipnými zprávami o naší cestě.

Nečekaná zastávka – neštěstí nechodí po horách…

Projeli jsme Kolínem, s odstupem času jsem překvapen, že to nebyl Kolín na Rýnem, Pardubicemi i Českou Třebovou a těšili se na pohodový páteční večer s našimi blízkými. Proto jsme si zpočátku ani neuvědomili, že vlak zastavil na neobvyklém místě. Až po 10 minutách se nás, i ostatních cestujících, zmocnil neklid. Proč stojíme v Letovicích?

Na naši otázku jsme dostali odpověď poměrně záhy. Ve stanici Rájec Jestřebí srazil vlak člověka a policie požádala o uzavření trati. Průvodčí nám kromě této smutné noviny sdělil také časový odhad vynucené pauzy v jízdě vlaku. 1,5 – 3 hodiny. Vzpomněl jsem si na auto zaparkované na dvoře našich kanceláří a zastyděl se, že považuji dopravu na D1 za nedostatečně plynulou.

Zdržení se začalo projevovat také na bateriích našich notebooků a telefonů. Obvolat přítelkyně s informací o zdržení, vyřídit maily a zabít čas brouzdáním po internetu, to vše nemilosrdně odčerpávalo drahocenné miliampéry.

Cesta do autobusu a zase zpátky.

Začali jsme se pomalu smiřovat s tím, že se do Brna hned tak nedostaneme. Především kolega, který měl v plánu do 20:00 dorazit na vánoční párty ve vinném sklepě někde u Dolních Věstonic začínal propadat depresi. Po necelé půlhodině nejistoty naplněné planými debatami a stejně tak zbytečným vyhlížením z oken i dveří vagónu, jsme proto zprávu o posunu vlaku do stanice Skalice nad Svitavou a následném transportu autobusem přijali s úlevou.

Vlak ani nestačil nabrat rychlost a už jsme vystupovali a hrnuli se společně s cestujícími z našeho a jednoho dalšího rychlíku do přistavených autobusů. Počet pasažérů vlaku sice mírně převyšoval počet sedadel v otevřených autobusech, ale tento problém se kolegovi toužícím po vinném sklípku podařilo vyřešit důraznou slovní intervencí u pokuřujících řidičů. I když ne zrovna ochotně, otevřeli ještě jedno naftové přibližovadlo a my se i se všemi zavazadly nasoukali dovnitř.

Za doprovodu pochrochtávajícího motoru jsme v autobuse strávili asi 5 minut a čekali až přijde řidič a vyrazíme. Řidič dorazil, jenže se nechopil volantu jak jsem očekávali, ale vypnul motor, do nitra autobusu křikl: „běžte na vlak!“ a zase zmizel. Začal jsem přemýšlet zda-li naše reakce nenatáčejí skrytou kamerou nebo jsme se nestali součástí nějakého potrhlého psychologického experimentu. Kolotoč absurdit se však teprve roztáčel.

Přesunuli jsme se na perón a začali hledat někoho, kdo nám řekne do jakého ze dvou stojících vlaků vlastně máme nastoupit. Hlas z tlampače nás i většinu ostatních cestujících navedl na druhou kolej, tedy do jiného vlaku než jakým jsme přijeli. A zase jsme nastupovali, a zase jsme hledali volné kupé a zase jsme se uvelebovali na nových sedadlech. A také jsme opět čekali, kdy vyrazíme.

Náš vlak se rozjel zhruba 5 minut poté co jsme v okénku zahlédli odjíždějící rychlík, který nás do Skalice přivezl. Vybil se mi mobil, kolegovi přítelkyně přestala věřit historii naší cesty, kterou se snažil ospravedlnit své zpoždění a druhý kolega se smířil s tím, že dorazí-li do vinného sklepa, bude to v okamžiku, kdy bude mít většina spoluslavících již značný náskok.

Nechcete jet do Olomouce?

Až na zpomalení při průjezdu Rájcem – Jestřebí, kde již uklízeli pouze poslední části dezintegrovaného účastníka železniční nehody, probíhala cesta nerušeně. Když se objevily první světla největší vesnice světa, naše srdce zaplesala.

Snad na rozloučenou, snad pro dokreslení absurdnosti naší cesty, pro nás ČD připravily ještě poslední překvapení. Zastavili jsme uprostřed Brna, necelý kilometr od cílové stanice. Celým vlakem procházel průvodčí, který se osazenstva každého kupé ptal, zdali nechce jet do Olomouce. Ten večer jsem byl již připraven na vše a soudě podle reakcí ostatních cestujících, nebyl jsem sám. Vlakem se rozléhal smích.

Poutník na cestě do země zaslíbené.

Bezmála dvě hodiny po plánovaném příjezdu a 16 hodin poté co jsme ze stejného místa vyráželi ku Praze, nás opět přivítal vestibul hlavního nádraží v Brně. Rozloučil jsem s kolegy a vydal se do mrazivé noci, na první pohled stejné jakou jsem brzy ráno kráčel na vlak. Za necelých patnáct minut jsem již otevíral dveře našeho domu, kde mě kromě tepla přivítaly mísící se vůně čerstvě upečeného cukroví a pečeného kuřete. Má drahá přítelkyně mi nachystala večeři a já jí vyprávěl neuvěřitelnou historii naší cesty do Prahy a zase zpátky. Pouť byla konečně u konce.

Již tehdy jsem se rozhodl, že tento příběh sepíši také pro Cognizance. Teprve Štědrý den a následující dva sváteční dny mi však poskytly dostatek času na psaní, a také potřebný časový odstup od událostí předchozího týdne. Původně zamýšlená satirická glosa se při čekání na kapra a rozbalování dárků u rozsvíceného stromečku poněkud rozvinula a já začal v příběhu nacházet další souvislosti.

Musel jsem myslet na člověka, který způsobil naše zdržení, a který svoji pouť domů již nikdy nedokončí, na shon jenž nás po svátcích zase čeká, a na cíle, kterých se tím spěchem snažíme dosáhnout. Naše přirozená snaha o co nejlepší materiální zabezpečení a získání výhodného společenského postavení je vlastně moderním obdobou hledání země zaslíbené. Věříme, že nás další peníze na našich účtech, další auto nebo nová televize přiblíží jejímu nalezení. Nejsem z těch, kteří takový způsob myšlení zcela odsuzují, nakonec ani já nejsem vůči tomuto pohledu na svět imunní, ale díky zkušenosti z minulého týdne a blízkosti vánočních svátků si nyní lépe než, kdy předtím uvědomuji, že se tak možná dá dojít k řece Jordán, ale rozhodně ji takto nelze překročit.

Až se zase někdy vrátíte z cest domů, kde na Vás budou čekat manželky, manželé, přítelkyně, rodiče, sourozenci, prostě lidé, kteří Vás milují a vy milujete je, vychutnejte si tu chvíli. Byť je na malý okamžik, kdy se budete vítat a vyprávět si zážitky z cest, se ve své zemi zaslíbené ocitnete.

Next articles

Platby za daně z nemovitostí

Květen znamená pro většinu vlastníků pozemků povinnost uhradit daň z nemovitých věcí. Číst více

News CleverMaps, a.s.

Mindforge Group SE
Obsah chlorofylu vyhodnocený pomocí družicových dat

Přes nesporné výhody družice Sentinel 2 většina služeb využívající družicová data v precizním zemědělství pracuje s indexem NDVI. ...

News CleverMaps, a.s.

Mindforge Group SE